Test syndromu podvodníka
Syndrom podvodníka není nedostatek sebevědomí. Je to konkrétní mechanismus: úspěch si vysvětlujete něčím vnějším, neúspěch sebou – a proto se důkazy o vaší schopnosti nikdy nesečtou.
O tomto testu
Jev popsaly v roce 1978 Pauline Clanceová a Suzanne Imesová na základě práce se ženami s výraznými profesními úspěchy, které byly navzdory objektivním dokladům o svých schopnostech přesvědčené, že za vše vděčí štěstí, omylu nebo schopnosti udělat dobrý dojem. Autorky to nazvaly fenoménem podvodníka (impostor phenomenon) a slovu „syndrom“ se vědomě vyhnuly, protože nejde o nemoc. Populární název se stejně ujal, ale vyplatí se pamatovat, odkud vzešel: jde o popis mechanismu myšlení, ne o diagnózu.
Mechanismus má poměrně zřetelnou strukturu a právě ta ho odlišuje od běžného nízkého sebevědomí. Po úspěchu se spustí vnější atribuce – úkol byl snazší, tým silný, komise vstřícná, termín příznivý. Po neúspěchu je atribuce vnitřní: já jsem to neuměl. Výsledkem je, že další úspěchy nesytí obraz o sobě, protože každý je po cestě vysvětlen. Člověk může deset let sbírat doklady o svých schopnostech a nemít z nich nic, protože je účetnictví nastavené tak, že se příjmy na účet nedostanou. Druhým charakteristickým prvkem je strach z odhalení: vytrvalá předtucha, že u příštího úkolu se to konečně provalí. Třetím je zlehčování, tedy automatické snižování váhy toho, co se povedlo, jak v rozhovoru s druhými, tak ve vlastní hlavě.
Tento test měří tyto tři prvky zvlášť: pocit, že jsem podvodník, přisuzování úspěchu vnějším okolnostem a zlehčování vlastních úspěchů. Konstrukce vychází z logiky Clanceové škály (CIPS), ale všechny otázky jsou formulované nově a nejsou překladem původního nástroje. Rozložení tří škál bývá samo o sobě informativní: u části lidí převažuje strach z odhalení při poměrně zdravém uznávání vlastních zásluh, u jiných je to opačně – strach chybí, ale je tu chronické zlehčování, které vede k podcenění vlastní pozice, například při vyjednávání o mzdě.
Stojí za to znát rozsah jevu. Systematický přehled Bravaty a spolupracovníků z roku 2020, který zahrnuje několik desítek studií, uvádí velmi široké rozpětí výskytu, od několika do více než osmdesáti procent zkoumaných skupin podle použitého nástroje a populace. Zní to jako metodologická slabina a částečně jí je, ale nese to i prostou praktickou informaci: tato zkušenost je běžná, zvlášť v obdobích změny role – po povýšení, při změně oboru, na začátku doktorského studia, po návratu do práce. Častěji se objevuje tam, kde je člověk ve svém prostředí v menšině, a navzdory původním pozorováním nejde o výlučně ženský jev; novější studie ukazují podobnou míru u mužů, kteří o ní jen méně často mluví.
Jak test vyplnit
Odpovídejte rychle, prvním popudem. Neexistují správné ani špatné odpovědi a delší přemýšlení obvykle posouvá výsledek k tomu, jak bychom chtěli reagovat, a ne k tomu, jak reagujeme doopravdy.
Všechny možné výsledky
Velmi silná míra — Mechanismus běží skoro nepřetržitě a pravděpodobně vás stojí víc, než je vidět.
Vaše odpovědi ukazují velmi vysokou míru ve všech nebo téměř všech třech oblastech. Prakticky to znamená, že doklady o vlastních schopnostech u vás nemají kam dorazit: každý úspěch je po cestě vysvětlen okolnostmi, každá pochvala překlasifikována na zdvořilost a každý nový úkol spouští scénář odhalení. Cena tohoto stavu bývá vysoká a je dobře doložená. Přehled Bravaty z roku 2020 spojuje vysokou míru fenoménu podvodníka s vyšší mírou vyhoření, úzkosti a depresivních příznaků i s vyhýbáním se povýšení a profesním příležitostem. Typické jsou také dva protichůdné vzorce chování, které zvenčí vypadají zcela odlišně, ale vyrůstají z téhož: chronické přepracovávání, aby člověk stihl být hotov dřív, než ho odhalí, a odkládání úkolů, aby si mohl potom říct, že nešlo o schopnosti, ale o nedostatek času. Pokud se v této úrovni poznáváte, stojí za to udělat dvě věci. Zaprvé ověřit, jestli jde opravdu o myšlenkový mechanismus, a ne o situaci: prostředí, kde někdo pravidelně zpochybňuje vaši kompetenci, vyvolává velmi podobné projevy, a pak není řešením práce s myšlením, ale změna podmínek. Zadruhé, při této míře má rozhovor s psychoterapeutem skutečný smysl – ne proto, že jde o poruchu, ale proto, že atribuční mechanismy dobře reagují na terapeutickou práci v kognitivně-behaviorálním přístupu a je škoda ztrácet roky chozením v kruhu.
Co to znamená
- Úspěchy nesytí váš obraz o sobě, protože každý je vysvětlen něčím vnějším.
- Pravděpodobně se buď přepracováváte, nebo se úkolům vyhýbáte – oba vzorce plynou z téhož strachu.
- Tato míra se ve výzkumu pojí s vyšším rizikem vyhoření.
Co to neznamená
- Neznamená to, že máte duševní poruchu – fenomén podvodníka není nemoc.
- Neznamená to, že jsou vaše schopnosti skutečně nižší; test schopnosti neměří.
- Neznamená to, že je problém výhradně ve vaší hlavě – ověřte i to, jak s vámi zachází okolí.
Zřetelná míra — Tento mechanismus znáte zevnitř a týká se vás pravidelně.
Váš výsledek spadá do pásma, kde je fenomén podvodníka zřetelně přítomen, i když nezabírá celý prostor. Pravděpodobně znáte pocit, že nový projekt je chvílí, kdy se to konečně provalí, a stejně dobře znáte reflex vysvětlit dobrý výsledek příznivými okolnostmi. Zároveň dokážete občas vlastní podíl uznat a ne každá pochvala je odmítnuta. Je to poměrně typická úroveň u lidí, kteří nedávno změnili roli: po povýšení, při vstupu do nového oboru, na začátku doktorského studia nebo po návratu do práce po přestávce. V takových chvílích roste rozdíl mezi nároky situace a nasbíranou zkušeností a atribuční mechanismus má na čem pracovat. Vyplatí se podívat na rozložení tří škál, protože při této úrovni obvykle jedna zřetelně převládá. Vysoký strach z odhalení při nízkém zlehčování znamená spíš problém s expozicí – potíž s vystupováním, s přihlášením se o slovo, s ukázáním nedokončené práce. Vysoké zlehčování při nízkém strachu znamená něco jiného a prakticky nákladnějšího: systematické podceňování vlastní pozice při vyjednávání, při stanovení sazby a při rozhodnutí, jestli se vůbec hlásit o něco většího. Nejúčinnější známý zásah je banálně prostý a nepohodlný: zapisování. Vedení krátkého seznamu konkrétních věcí, které jste udělal, s daty a s vlastním podílem popsaným naplno, funguje proto, že obchází paměť, která je v tomto mechanismu zaujatá.
Co to znamená
- Mechanismus je u vás aktivní, ale ne trvale.
- Jedna ze tří škál nejspíš výrazně převládá a právě ta říká nejvíc.
- Úroveň často stoupá po změně role a po čase sama klesá.
Co to neznamená
- Neznamená to, že máte problém vyžadující léčbu.
- Neznamená to, že je vaše opatrnost v hodnocení sebe sama bezcenná.
- Neznamená to, že musíte začít o sobě mluvit způsobem, který vám bude cizí.
Střední míra — Stává se vám to, ale neřídí to vaše rozhodnutí.
Váš výsledek ukazuje, že tuto zkušenost znáte, ale neorganizuje váš pracovní život. Pravděpodobně vás občas napadne, že v dané situaci rozhodla náhoda, a někdy berete pochvalu jako zdvořilost, ale ve většině situací dokážete uznat vlastní podíl a pouštíte se do věcí, na které se necítíte stoprocentně připraven. Na této škále je to velmi dobré místo, protože jistá míra opatrnosti vůči vlastním schopnostem je funkční. Lidé, u kterých tento mechanismus zcela chybí, bývají vystaveni opačné chybě – přeceňování vlastních znalostí v oblastech, kde je nemají, což se v literatuře popisuje jako Dunningův-Krugerův efekt. Střední úroveň v praxi znamená, že stále stojí za to sledovat dvě situace. První jsou přechodná období: při změně role nebo vstupu do nového prostředí umí tento výsledek dočasně vyskočit a je to normální, ne známka zhoršení. Druhou jsou rozhodovací okamžiky, ve kterých zlehčování stojí skutečné peníze nebo příležitosti – vyjednávání, přihlášení do projektu, žádost o pozici, kde splňujete většinu, ale ne všechny požadavky. Dobrým zvykem na této úrovni je jednoduchý test: kdyby přesně tentýž úspěch popisoval známý, považoval byste ho za zasloužený? Pokud zní odpověď „ano“ a na sebe uplatňujete jiné měřítko, pak právě pracuje mechanismus, a ne realistické hodnocení. Druhou užitečnou otázkou je, zda byste dnešní práci svěřil sám sobě jako externímu dodavateli — a pokud ano, za jakou cenu.
Co to znamená
- Tento mechanismus poznáváte, ale obvykle nemění vaše rozhodnutí.
- Vaše opatrnost vůči vlastním schopnostem má adaptivní hodnotu.
- V obdobích změny role může výsledek dočasně stoupnout.
Co to neznamená
- Neznamená to, že jsou vaše pochybnosti neopodstatněné.
- Neznamená to, že zlehčováním nic neztrácíte – prověřte si okamžiky vyjednávání.
- Neznamená to, že výsledek zůstane stejný po celou kariéru.
Nízká míra — Úspěchy si připisujete na svůj účet bez větších překážek.
Váš výsledek je nízký ve všech třech škálách. Znamená to, že atribuční mechanismus u vás funguje způsobem, který lze označit za zdravý: když se vám něco povede, uznáte svůj podíl, a když se nepovede, dokážete zohlednit i vnější okolnosti. Je to dobrá pozice, protože doklady o vašich schopnostech se u vás sčítají – každý dokončený projekt skutečně sytí obraz o sobě, místo aby byl po cestě zneškodněn. V praxi to obvykle znamená větší ochotu brát náročné úkoly, klidnější vyjednávání a nižší psychickou cenu expozice. Je ale dobré vědět o dvou věcech. Zaprvé, nízká míra nechrání před přeceňováním sebe sama. Literatura popisuje opačný pól, kde nedostatek pochybností v oblastech, které člověk zvládl jen slabě, vede k chybným rozhodnutím, a právě tento problém se zevnitř rozpoznává hůř, protože nebolí. Dobrou pojistkou je vnější zpětná vazba od lidí, kteří nemají důvod vám lichotit. Zadruhé, výsledek může být nízký proto, že jste momentálně v pohodlném bodě – v dobře zvládnuté roli, ve stabilním prostředí, po sérii úspěchů. Pokud za půl roku změníte obor nebo nastoupíte na pozici o úroveň výš, výsledek může znatelně vyskočit, a nebude to znamenat, že se ve vás něco pokazilo. Je to velmi častý efekt změny kontextu, ne vlastnosti. Pokud se to stane, pomáhá vědět, že jde o dočasnou reakci na novou laťku, a ne o odhalení nějaké dosud skryté nedostatečnosti.
Co to znamená
- Vlastní podíl na úspěchu uznáváte bez většího odporu.
- Expozice a hodnocení vás stojí méně než většinu lidí.
- Doklady o vašich schopnostech se ve vašem obrazu o sobě skutečně sčítají.
Co to neznamená
- Neznamená to, že jste domýšlivý nebo že své schopnosti přeceňujete.
- Neznamená to, že výsledek zůstane nízký i po změně role nebo oboru.
- Neznamená to, že nepotřebujete vnější zpětnou vazbu.
Časté otázky
Je syndrom podvodníka duševní porucha?
Ne. Nevyskytuje se ani v ICD-11, ani v DSM-5. Autorky původního popisu, Clanceová a Imesová, vědomě používaly označení „fenomén podvodníka“, a ne „syndrom“, právě proto, aby nenaznačovaly nemoc. Jde o popis opakujícího se vzorce myšlení, ne o diagnózu.
Čím se syndrom podvodníka liší od nízkého sebevědomí?
Nízké sebevědomí je obecně nízké přesvědčení o vlastní hodnotě. Fenomén podvodníka je užší a specifičtější: objevuje se při objektivních úspěších a spočívá v atribučním mechanismu – úspěch se vysvětluje vnějšími vlivy a neúspěch vnitřními. Člověk může mít vysoké sebevědomí a zároveň silný fenomén podvodníka v konkrétní profesní oblasti.
Týká se to jen žen?
Ne. Původní studie Clanceové a Imesové probíhaly se ženami, což obraz jevu na léta ovlivnilo, ale novější přehledy – včetně systematického přehledu Bravaty z roku 2020 – ukazují podobnou míru u mužů. Rozdíl se týká spíš ochoty o tom mluvit než samotné zkušenosti.
Kolik lidí syndrom podvodníka zažívá?
Odhady se velmi liší, od několika do více než osmdesáti procent zkoumaných skupin podle měřicího nástroje a populace. Tento rozptyl je sám o sobě důležitý: ukazuje, že nemáme jednu shodnou definici prahu, od kterého „syndrom“ začíná.
Co skutečně pomáhá?
Nejlépe doložené jsou tři věci. Zaprvé pojmenování mechanismu – vědomí, že jde o známý vzorec, snižuje pocit výjimečnosti problému. Zadruhé vedení konkrétního záznamu úspěchů včetně vlastního podílu, protože paměť je v tomto mechanismu zaujatá. Zatřetí rozhovor s lidmi v podobné fázi kariéry, který prověří předpoklad, že všichni ostatní si připadají jistě. Při vysoké míře má smysl kognitivně-behaviorální terapie.
Znamená vysoký výsledek, že jsem neschopný?
Ne, a v tom je podstata jevu. Test měří přesvědčení o vlastních schopnostech, ne schopnosti samotné. Fenomén podvodníka byl původně popsán u lidí s výraznými objektivními úspěchy – právě rozpor mezi výsledky a přesvědčeními je jeho definicí.
Ukládáte moje odpovědi?
Ne. Vše se počítá lokálně ve vašem prohlížeči, nic se neodesílá na server a nemáme databázi. Postup ukládáme výhradně do místní paměti vašeho zařízení.
Zdroje
- Clance, P. R., Imes, S. A. (1978). The impostor phenomenon in high achieving women. Psychotherapy: Theory, Research & Practice, 15(3), 241–247.
- Clance, P. R. (1985). The Impostor Phenomenon: Overcoming the Fear That Haunts Your Success.
- Bravata, D. M. et al. (2020). Prevalence, Predictors, and Treatment of Impostor Syndrome: a Systematic Review. Journal of General Internal Medicine, 35, 1252–1275.
- Mak, K. K. L., Kleitman, S., Abbott, M. J. (2019). Impostor Phenomenon Measurement Scales: A Systematic Review. Frontiers in Psychology, 10, 671.